Sami si určitě vzpomenete na věci, ve kterých vám rodiče lhali. O smrti vašeho morčete, o drogách, o sexu. Ale třeba taky o mrkvi. Když ji nebudete jíst, tak oslepnete. Nedělají to všichni rodičové, ale většina ano. A vedou je k tomu v podstatě ušlechtilé důvody. Chtějí nám co nejjednodušeji zajistit život bez problémů a stresu.
Kapřík si přál umřít a nakrmit nás
Ale jakmile začneme dospívat, působí nám tyto nepravdy problémy. Dříve v historii to chodilo trošku jinak. Dětem se nedalo tolik lhát, tedy vlastně ochraňovat je, protože skoro všechno mohly vidět na vlastní oči. První děti, které kdy žili v ochranné bublině lží a polopravd, byly děti králů. Dnes vyrůstáme v takovém umělém harmonickém světě všichni.
Možná si vzpomenete, že kdykoliv jste se jako děti zeptali cizích dospělých na choulostivé téma, odkázali vás na vaše rodiče. To protože si ostatní dospělí nebyli jistí, co by vám chtěli k tématu říct doma. Vlastně je to něco jako rozsáhlé spiknutí dospělých, které vzniklo zcela spontánně a které se jen těžko dá narušit.
Komu z nás doma nevykládali, že když nebudeme jíst zeleninu, nevyrosteme? A kteří rodiče aspoň jednou nezajistili sváteční náladu u štědrovečerní tabule tím, že nám řekli, že si kapřík přál umřít a stát se součástí svátků?
Drogy a sex vám zničí život jednou provždy
Rodiče nás tedy většinou chtějí chránit, bez větší námahy vychovávat nebo chtějí mít klid. Ale hlavně si přejí, abychom si co nejdéle zachovali svou nevinnost. Dnes žijeme se svými rodiči pod jednou střechou docela dlouho a oni odmítají přijmout, že dospíváme. V jejich očích jsme pořád malé děti.
Neuvědomují si, že pokud je možná docela v pořádku vysvětlit šestiletému dítěti smrt morčete nějakým šetrným způsobem, tak lhát patnáctiletým o sexu a drogách už moc v pořádku není.
Dříve byly děti konfrontovány se svou nezkušeností a nepřipraveností na život přímo – u strejdy kováře viděli, že se ještě mají hodně co učit. Dnes se nám civilizace snaží vštěpit od dětství tolik potřebné sebevědomí, protože bez něho se zkrátka neprosadíme. A to je důvod, proč v rodičích vzniká konflikt.
Možná se nám to nelíbí, ale co budeme my říkat našim dětem?
Právě oni nás totiž musí přesvědčit, že máme správný úsudek, a jsme velmi schopní a samostatní. Na druhé straně ví, že naše mládí nás svádí ke zkratkovitým rozhodnutím. Není divu, že pak cítí zmatenou povinnost nenápadně nás odvádět od příliš nebezpečných aspektů života, dělat je horšími, popřípadě nám přímo lhát.
Tak v dětství žijeme v podstatě v umělé realitě a do dospělosti vstupujeme s mnoha lžemi. Rodiče je během našeho dospívání na pravou míru neuvedou, protože už si je sami nepamatují.
Rodičům to však nezazlívejme. Taková je teď povaha našeho světa. Až budeme mít vlastní děti, budeme v silném pokušení dělat totéž.
