Když vejdete do obchodu s oblečením, napadne vás někdy, jak ten který kousek oděvu vznikl a čí práce za ním je? Většina z nás se takovými myšlenkami příliš nezabývá. Hodnotíme vzhled, materiál, to, jak nám oblečení padne. Roli hraje samozřejmě i cena. Čím nižší, tím lepší. Nebo snad tak úplně ne?
Podobným způsobem si své oblečení vybírala i trojice norských fashion bloggerů – tedy lidí, kteří píšou o stylovém oblékání. Každý den si pečlivě vybírají, co si vezmou na sebe. Každý z nich má doma spoustu oblečení, některé i nikdy nenošené. Kdo by ale odolal, když bylo tak levné? A právě tyto tři mladé Nory vybral přední norský deník Aftenposten, aby na vlastní kůži zakusili realitu kambodžské továrny, kde právě takové levné kousky oblečení vznikají.
Extrovertní a sebevědomá Frida, křehká Anniken a usměvavý Ludvig naprosto nebyli připraveni na to, co je na místě čekalo. Netušili, co se bude dít, všechno se dozvídali až na místě za chodu – a nejednou byli zaskočeni i šokováni.
V horkých a velice prašných ulicích Kambodži se Anniken se nahlas podivuje: „Kolik lidí tady asi každý rok umře? “ Bloggeři navštěvují jednu z místních továrních dělnic jménem Sokty – a poté se dozvídají, že v jejím miniaturním bytečku budou nocovat. „Naše koupelna je větší, než celý její byt! “, zhrozí se Anniken, když vstoupí dovnitř. Spolu s usměvavou Sokty přespí na podlaze, a ráno se probouzejí celí rozlámaní. Přesto si ale myslí, že jejich hostitelce se musí spát pohodlněji, protože je na podobné podmínky odmala zvyklá.
Tento postoj je ještě patrnější ve druhém díle, kdy se bloggeři vydávají do továrny – aby byli usazeni k šicímu stroji. Celou směnu pracují spolu s místními dělnicemi. Každá z žen sešívá hodiny a hodiny stále dokola ten samý šev. Oblečení předává další ženě, která úkon zopakuje s jiným švem. Práce je úmorná a časový tlak je velký, protože každá pracovnice je zodpovědná za včasné předání rozdělaného kusu oblečení dalším v řadě po ní. „Jsem opravdu vděčný, že se nemusím živit prací v továrně na oblečení,“ říká Ludvig.
Ani teď ale ještě všem klapky z očí zcela nespadly. „My na tohle nejsme zvyklí, takže jsme vyčerpaní. Oni ale zvyklí jsou, tohle dělají každý den. Alespoň mají práci, říká Anniken. „Šití není tak hrozné – jsou i horší práce.“
Pak se ale iluze, že místní musí být spokojeni, protože nic jiného neznají, rozpadá. Když Norové své věčně usměvavé hostitelce položí otázku, jestli je šťastná, úsměv jí z tváře zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. „Ne, nejsem šťastná,“ říká, „protože mojí rodině schází tolik věcí. Stěží si můžeme dovolit jídlo.“ Svěří se, že její sen byl stát se doktorkou – ale kvůli nedostatku peněz musela ze školy odejít hned po dokončení základního vzdělání.
„Byla jsem si tak jistá, že řekne ano,“ komentuje to zaskočeně Frida. „Pořád se přece usmívá.“ Teď už celé trojici bloggerů začíná být jasné, že místní lidí opravdu šťastní nejsou – jen nemají jinou možnost, jak přežít.
Místní dělníci pracují někdy i sedm dnů v týdnu, ve dvanáctihodinových směnách, bez jakéhokoliv odpočinku – a vydělají si sotva na nájem a na jídlo. Z ceny každého ušitého kusu oblečení dostávají sotva jedno procento. Když si Sokty v obchodním řetězci Mango prohlíží kabát podobný těm, které sama šije, konstatuje, že si ho nemůže dovolit, protože by za něj musela zaplatit roční mzdu.
Za peníze, které si vydělali za den práce v továrně – tři dolary na osobu – mají bloggeři za úkol připravit jídlo pro sebe i pro rodinu svých hostitelů – a tehdy zjistí, jak málo si opravdu zdejší lidé mohou dovolit. „Velké řetězce mučí své zaměstnance hlady,“ říká rozhořčeně Ludvig.
V posledním díle se Norové seznámí s životními příběhy několika továrních dělníků. Jsou v šoku, když se dozví, že jedna z žen šila jeden a ten samý šev, den za dnem, čtrnáct let. Pracovní podmínky se během té doby prý stále jen zhoršovaly. Když si Norové vyslechnou si vyprávění devatenáctileté dívky, jejíž matka zemřela hlady, protože neměli dost peněz na jídlo, Anniken se zhroutí.
Z pobytu norských bloggerů v Kambodži vznikl dokument „Sweatshop – Dead Cheap Fashion“, který je dostupný ke zhlédnutí (v norštině, s anglickými titulky) na této webové adrese: http://www.aftenposten.no/webtv/#!/kategori/10514/sweatshop-deadly-fashion. Dokument má pět dílů po asi deseti minutách. Mohlo by se to zdát málo – ale víc ani není třeba. I tak na vás tyto krátké snímky hluboce zapůsobí. Je až příliš snadné si představit, že byste za šicím strojem, bez vyhlídky na jakoukoliv budoucnost, mohli sedět i vy.
Nejspíš i vy budete po jejich zhlédnutí přemýšlet, co by se dalo proti těmto děsivým pracovním podmínkám podniknout. Nekupovat zbytečné hromady levného oblečení, které potom leží nevyužité ve skříni, je krok správným směrem. Především je ale důležité vytvářet tlak na výrobce oblečení, aby zaměstnancům továren zajistili lidské podmínky a férovou mzdu. Pokud se jejich zákazníci budou ozývat s tím, že je zajímá, za jakých okolností oblečení vzniklo, je šance na změnu. Proto se nebojte i vy ptát se v obchodech velkých řetězců, za jakých podmínek bylo jejich oblečení vyrobeno.
Zdroj obrázku: novinářská licence
