Zamysleli jste se někdy nad tím, co znamená nápis „Made in China“ na vašem oblečení? Police plné šatstva v obchodech bereme jako samozřejmost a příliš nepřemýšlíme nad tím, jaká byla jeho cesta k nám – a za jakých podmínek vzniklo. Příběh našeho oblečení je přitom často víc než smutný.
V posledních letech se lidé u nás začali mnohem víc zajímat o to, odkud pochází to, co mají na talíři. U oblečení je ale situace naprosto odlišná. Udělejte si malý experiment: podívejte se na cedulku některého kusu šatstva, které máte právě na sobě, a přečtěte si, kde bylo vyrobeno. S velkou pravděpodobností to bude Čína, Vietnam nebo jiná ze zemí jihovýchodní Asie.
Průměrný Čech za rok spotřebuje asi patnáct kilogramů textilu. Přitom celých 35 procent oděvů dovezených do České republiky pochází jen z Číny. Tam se ale cena práce postupně zvyšuje, a tak výrobci čím dál víc přesouvají výrobu do Vietnamu, Kambodži nebo Bangladéše.
Mezinárodní investoři přitom využívají toho, že v těchto zemích žije mnoho lidí pod hranicí chudoby a jsou vděční za jakoukoliv práci, i za podmínek, který by byly pro Evropana otřesné. Dělníci pracují často i patnáct hodin denně, šest i sedm dní v týdnu, za směšnou mzdu, která představuje zhruba čtyři koruny za hodinu. Přesčasy jsou asi ve čtvrtině továren nařízené zaměstnavatelem, ve zbylých ale dělníci tak dlouho zůstávají proto, že běžná mzda by jim nevystačila ani na základní životní potřeby. Zaměstnavatelé jim navíc strhávají pokuty ve výši celodenní mzdy nebo i větší, pokud si například do továrny donesou vlastní jídlo, nebo se zdrží na toaletě déle než pět minut.
Z ceny trička, které u nás stojí 250 korun, dostane dělník přibližně dvě koruny a padesát haléřů. Materiál stojí kolem osmnácti korun, a zbytek peněz padne na administrativní náklady, marketing – a marži pro výrobce. Na to, aby si vydělal dost peněz na pouhý kilogram rýže, bangladéšský dělník pracuje i tři hodiny – zatímco Čech s minimální mzdou jen necelých patnáct minut.
Většinu pracovníků v oděvním průmyslu ve Vietnamu či Bangladéši tvoří ženy ve věku kolem osmnácti až dvaceti let, které přišly do měst za prací z venkova. Bydlí s třemi až pěti dalšími osobami v malém nájemním pokoji a pracují často od půl deváté ráno až do jedné v noci s minimem přestávek. Jsou tak vyčerpané, že dělají chyby – a za to jim zaměstnavatel také strhává peníze ze mzdy. Dostávají se tak do nekonečného kolotoče, kdy si úmornou prací sotva vydělají na životní náklady.
Tuto situaci pomáháme vytvářet i my sami, i když většinou nevědomky – prostě jen tím, že oděvy vyrobené v podobných podmínkách kupujeme. Naše peníze tak ovlivňují dění na opačném konci planety. Co můžeme udělat pro nápravu? Dnes už je možné sehnat oděvy s certifikátem Fair Trade nebo Fair Wear, které zaručují, že byly vyrobené bez zneužívání pracovních sil. Pokud chcete přispět ke zlepšení situace, všímejte si, odkud vaše oblečení pochází. Ptejte se v obchodech, kde a za jakých podmínek bylo vyrobeno jejich zboží. O podmínkách výroby oblečení se prodejci příliš nezmiňují, dejte jim proto najevo, že o tuto problematiku máte zájem.
Můžete napsat přímo firmám, prodávajícím oblečení, nebo továrnám, které nedodržují práva zaměstnanců – dozvíte se o nich na stránkách http://www.svetvnakupnimkosiku.cz/usili-to-na-nas/. Najdete tam také kartu, jejímž podpisem dáte najevo, že vám původ vašeho šatstva není lhostejný. Jejím podpisem vyjádříte iniciativě podporu, která jí usnadní jednání s firmami o zlepšování výrobních podmínek v továrnách.
Pokud si o tomto tématu chcete přečíst více, navštivte stránky http://www.fairwear.org/ nebo http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/vietnam/11046-made-in-vietnam-jak-ziji-lide-kteri-siji-nase-obleceni/.
–
Zdroj obrázků: https://www.flickr.com/photos/twicepix/5960775875/ , http://en.wikipedia.org/wiki/File:Garments_Factory_in_Bangladesh.JPG,
